Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čas kvapí a resty se vrší. S blížící se výroční bilancí nezbývá než to brát na vidle ve větším množství, i když všechny probírané desky by si bez debat zasloužily samostatný rozbor. Dnes se budeme toulat především různými zakoutími black metalu a jeho tradičnějších interpretací. Cesta nás zavede na sever Evropy, do sousedního Německa, i za oceán, kde se letos pěstuje frankofonní blasfémie té nejvyšší jakosti. Ať jste liberální křesťan, ortodoxní satanista, veganský neomarxista z A2larmu nebo zavilý nihilista, musíte uznat, že nic nechutná pod ztepilou vánoční jedlí tak jako málo propočená black metalová flákota.
Jediná prokazatelně slabá věc na v pořadí druhém albu norské (téměř)supergrupy MISTUR je obal, který tak trochu zavání kýčovitými protikřesťanskými malůvkami devadesátých let. Všechno ostatní ale sedí jak drakkar na vodní hladině. Norové jsou zastánci melodického a technického black metalu se silnou příměsí kláves, jehož rodokmen samozřejmě sahá do předminulé dekády a boomu vikingské metalurgie. Člověk nemusí být pohanský detektiv, aby v tvorbě sextetu vystopoval třeba vliv košatějších BORKNAGAR či folkovějších MÅNEGARM. MISTUR se nicméně odlišují jak od konkurence tak od dobové produkce nezvykle úporným důrazem na melodie a party sólové kytary, které fascinujícím způsobem rozvíjejí chytlavé nosné motivy. "In Memoriam" umí zaříznout svojí pilu hluboko do černé hmoty, ale nikdy nezapomíná na technickou finesu a výtečný nosný motiv, který skladbu utáhne od začátku do konce (viz práce s leitmotivem v úvodním "Lamentu"). Nehledejme inovace tam, kde jich není zapotřebí. MISTUR mají staré mantry vryté hluboko pod kůží a dokáží je skvěle rozeznít i v roce 2016. A platí, že čím volněji se k nim staví, tím "In Memoriam" nabírá na síle.
Vzhledem ke stavům tvůrčí atrofie člověk občas ocení, když se v promo materiálech kapela opíše pěkně jako německá skupina DOWNFALL OF GAIA. Takže temná stěna hluku, která pohlcuje a drtí všechno kolem sebe? Challenge accepted. Celkem čtvrtá řadovka kapela má poměrně nenápadný nástup, jenž kolem sebe vztekle metá mizantropické (dis)armonie industriálního samplu a zastřeného klavíru, který někde za betonovou zdí přehrává depresivní etudy. Do potemnělé cimry bez varování vtrhne s gustem demoliční ocelové koule baráž kytar, krupobití bicích a nelidský vřískot. Krvavé čepele desky se roztáčejí ve zběsilém tanci, v němž se potkává black metal, noise, sludgeový náhul a fragmenty post-rockových ploch. Nahrávka graduje diptychem "Ephemerol", ve kterém se bastard zpěvných kytar a animálního nasázení mění v čistě hypnotický prožitek. Pojem blackgaze se tu sice nabízí, ale není zcela přiléhavý. Hudba DOWNFALL OF GAIA není rafinovaná ani subtilní. Je to bestiální a precizně zkrocený chuchvalec destruktivní energie, sonický zážeh, který chce rozbíjet a drtit. Mohutný, neotesaný a přesně zacílený. Finální "Petrichor" na vynikající desku dává štempl - primitivní black metalové staccato kapela napřed pomalu zhutní, pak rozmetá nepříčetným blast beatem a kopákovou ofenzivou, nakonec nechá odeznít v rozhozeném klavírním nokturnu. Extrémní hudba s hlavou, patou a ostrými vlčími zuby.
Ctěný kolega Karl Veselý má mnohé libůstky. Každý rok něčím naštve ortodoxní metly a každý rok mě při závěrečné žánrové bilanci nakazí nějakou black metalovou zhoubou. Loni to byla nedostižná polská marnost MGŁA, letos quebečtí CANTIQUE LÉPREUX. Apropos Quebec. Po skvělých death metalových prvotinách CHTHE´ILIST a FIRST FRAGMENT další debut do zlatého fondu z frankofonní provincie Kanady, kde tradičně kvete nekonvenční přístup k umění. Tohle monochromatické trio se hlásí k dřevnímu black metalu první a druhé severské vlny, takže pokud očekáváte nabroušený zvuk, řezavé nástupy riffů a zběsile pádící rytmiku, vstupujete do správného hvozdu. Frankofonní kapely mají navíc tu zvláštní devizu, že zřídka zachycená vyskřehotaná slova dodávají zuřivé změti bezmála existenciální nádech. CANTIQUE LÉPREUX ale nepotřebují žádnou umělou dopomoc k tomu, aby se vryli do paměti. Jejich deska je střídmá, přísná, neokázalá, dobře si vědomá soudobých trendů (nebudu to ošklivé spojení končící na gaze opakovat, ale ano, je tam cítit také). Zámořskému black metalu se daří znamenitě zúročovat klasické postupy a zasazovat je vitálně do nových kontextů. Vezměte si třeba stájové kolegy (a rovněž debutanty) UADA nebo famózní druhou desku DEATH FORTRESS, na kterou ještě přijde řada. S CANTIQUE LÉPREUX je radost potřásat šednoucí hlavou a nenávidět malomocný svět. Katalog německého label Eisenwald budu v roce 2017 otevírat se zvýšenou pozorností!
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.